V našem státě se každoročně zjišťuje asi 180 těžce sluchově postižených dětí v nejmladších věkových skupinách. Jejich výchova, komunikace a socializace přináší celou řadu problémů, které v průběhu jejich života řeší celá řada odborníků. Lékaři foniatři a dětští ORL odborníci jsou jedni z prvních, kteří se s takto postiženým dítětem setkávají. Jejich úkoly jsou nelehké: 1. stanovit stav sluchu dítěte, 2. při potvrzené těžké sluchové vady korigovat vadu sluchadly a v případě neúspěchu 3. provést výběr k implantací kochleárního implantátu. Ošetřující foniatr stojí v centru všech těchto úkonů. Úkoly, které řeší ošetřující foniatr, jsou probrány krok za krokem ve třech na sebe navazujících sděleních. Výsledkem tohoto rozboru je vytvoření diagnostiko-léčebného protokolu. Tento je, v souhlase s praxí, časově rozdělen do čtyř fází: fáze diagnostická, fáze kompenzační, fáze hodnotící a operace. V protokolu jsou popsány činnosti, které je třeba v jednotlivých fázích naplnit a je upozorněno na řadu obtíží a nejasností. Protokol by měl sloužit jako obecný návod, tedy ne k řešení individuálních problémů. V prvé diagnostické fázi je třeba objektivně a co nejpřesněji stanovit stav sluchu dítěte. Stanovení stavu sluchu je nutno provést v co nejranějším věku. Je zde upozorněno na některé možné nepře- snosti interpretace objektivních výsledků, především výsledků BERA. Posouzení lehké, středně těžké i těžké sluchové vady nečiní metodě BERA potíže. Naproti tomu přesné stanovení sluchového prahu u velmi těžkých sluchových vad, především v celém frekvenčním pásmu, je někdy nemožné. Uvedená zmínka o vyšetření SSEP přináší do této oblasti naději. Ve fázi kompenzace je třeba vždy použít binaurální korekci dostatečně flexibilními sluchadly. Přidělení a nastavení sluchadel je nutné co nejdříve po stanovení stavu sluchu. Je konstatováno, že v této fázi u těchto pacientů jsou účelnější sluchadla s dostatečnou možností zesílení a možností přesného stanovení akustického tlaku před bubínkem, než sluchadla jiných skupin. Použití sluchadel binaurálně a kontrola akustického tlaku in situ jsou základními požadavky. Ve třetí hodnotící fázi je nutno posoudit dynamiku vývoje komunikačních schopností. Hodnotí se obecná reakce na zvuk, diferenciace ticho verzus zvuk, schopnost cílené a účelné tvorby a použití vlastního hlasu, schopnost odezírání i celková snaha o komunikaci. V rozhodnutí je třeba vždy respektovat názor a přání rodiny. Rozhodnutí by mělo být provedeno velmi odpovědně - buďto je možno pokračovat v korekci sluchadly s edukací řeči, nebo je nutno zvážit, zda dítěti může rozvinout sluch a řeč kochleární implantát. Ve fázi poslední, operační, jsou stručně zdůrazněny podmínky, které umožňují provedení implantace. Jsou probrány podmínky, které se vztahují přímo na postižené dítě, dále na jeho rodinu, a v neposlední řadě i možnosti rehabilitace. Ideálem je stav, když těžce sluchově postižené dítě začíná po přidělení sluchadel a edukaci řeči komunikovat verbálně, protože nestimulované sluchové centrum mozku zaniká. Doba zániku je stanovena přibližně na 3. - 4. rok života dítěte. Nejlepší výsledky pro verbální komunikaci u implantovaných dětí, neslyšících od narození, jsou vždy, když byla implantace provedena kolem druhého roku života dítěte. Je tedy nezbytné provést úkony všech zde popsaných fází v době časově omezené druhým, max. třetím rokem života dítěte. Ideálem by bylo, kdybychom mohli pomocí screeningu sluchu najít děti, u kterých bychom mohli začít s korekcí sluchové vady a sledováním rozvoje kolem půl roku jejich věku. Je to těžký úkol, ale zároveň také výzva.

        Klíčová slova: poruchy sluchu u nejmenších dětí, diagnostika, použití sluchadel, kochleární implantace.