Východisko. Adamantinom je již více než 100 let znám jako záhadný primární epitelový nádor kostí, převážně postihující tibii. Dodnes přitom nebylo osvětleno, proč epitelový nádor vznikne uvnitř kosti. Je známo, že existují některé podobnosti mezi klasickým adamantinomem, osteofibrózní dysplazií a tzv. diferencovaným adamantinomem. Hlavním cílem této studie bylo porovnat tyto afekce za účelem blíže určit jejich vzájemný vztah a jejich histogenezi. Metody a výsledky. Porovnání klinických, radiologických, histologických, imunohistochemických a elektronmikroskopických nálezů bylo provedeno u 6 případů klasického adamantinomu, 2 pozorování diferencovaného adamantinomu a 2 případů osteofibrózní dysplazie.Výsledky studie potvrdily epiteliální původ klasického i diferencovaného adamantinomu dlouhých kostí bez ohledu na jejichmorfologickou proměnlivost, která přispívá k napodobení tumorů různého původu.Oba typy adamantinomu byly pozitivní při vyšetření k průkazu cytokeratinu a vimentinu. Epiteliální komponenta byla v ložiscích diferencovaného adamantinomu podstatně méně zastoupena ve srovnání s klasickým adamantinomem a vyskytovala se pouze ve formě nepravidelně distribuovaných ostrůvků či jednotlivých epitelových buněk rozložených ve fibrovaskulárním stromatu. V jednom případě epitelové buňky měly abundantní eozinofilní cytoplazmu a připomínaly rabdoidní elementy. Na základě charakteristického histologického obrazu jsme popsali novou variantu diferencovaného adamantinomu – rabdoidní variantu. V našich případech osteofibrózní dysplazie, zaznamenaných u 2 dětí s deformitami tibie, jsme žádné epitelové buňky imunohistochemickou metodikou neprokázali. Léze byly tvořeny různě tvarovanými trámečky pletivové a lamelární kosti, které oddělovalo fibrovaskulární stroma. Trámce pletivové kosti měly na svém povrchu lem uniformních dužnatých osteoblastů. Ložiska vykazovala známky zónálního uspořádání s vyzrávánímpletivové kosti v lamelární kost směremk periferii afekce. Stejné zónální uspořádání bylo zaznamenáno i u případů diferencovaného adamantinomu. Závěry. Na základě klinických histologických, imunohistochemických a elektronmikroskopických nálezů lze předpokládat společnou histogenezi klasického adamantinomu, diferencovaného adamantinomu a osteofibrózní dysplazie. Epiteliální komponenta těchto lézí vykazuje podobný imunofenotyp cytokeratinů i ultrastrukturální charakteristiky. Prognóza klasického adamantinomu je však méně příznivá ve srovnání s případy osteofibrózní dysplazie a diferencovaného adamantinomu.

        Klíčová slova: klasický adamantinom, diferencovaný adamantinom, osteofibrózní dysplazie, histopatologie, imunohistochemie, elektronová mikroskopie, histogeneze.