V posledních letech přibývá důkazů o prospěšnosti tělesné zátěže a řízeného tělesného tréninku u nemocných s chronickým srdečním selháním (CHSS). V naší práci jsme zjišťovali změny funkční kapacity a svalové síly po tréninku na rotopedu. Soubor tvořilo 38 nemocných s CHSS na podkladě ICHS nebo dilatační kardiomyopatie, NYHA II - III, EF nižší než 40 %, s vrcholovou spotřebou kyslíku (pVO2) nižší než 20 ml/kg/min. Soubor byl randomizovaně rozdělen na skupinu trénujících (T) a skupinu kontrolní (K). Nemocní byli vyšetřeni klinicky, běžnými laboratorními metodami, spiroergometricky, dynamometricky, byl u nich odebrán punkční technikou vzorek m. vastus lateralis pro histologické a histochemické vyšetření svalu. Trénovali na bicyklovém ergometru 3krát týdně po dobu 8 týdnů, jedno cvičení trvalo 30 minut, na úrovni anaerobního prahu. Po skončení tréninkového období byla vyšetření opakována. Výsledky: Před začátkem tréninku se skupiny nelišily v žádném ukazateli. Po ukončení tréninku vzrostly ve skupině T pVO2 z 18,9 ± 4,8 na 22,13 ± 15,72 ml/kg/min. (p < 0,0004), spotřeba kyslíku na úrovni anaerobního prahu (VO2AT) z 13,4 ± 3,4 na 15,96 ± 3,75 ml/kg/min. (p < 0,0006), respirační kvocient (RQ) z 0,93 ± 0,09 na 0,97 ± 0,06 (p < 0,05), nejvyšší tolerovaná zátěž z 0,72 ± 0,72 na 1,08 ± 0,33 W/kg (p < 0,002), maximální volní kontrakce čtyřhlavého stehenního svalu (MVC START) z 291,2 ± 70,1 na 328,1 ± 66,0 N (p < 0,01), maximální volní kontrakce tohoto svalu po 20 minutách opakovaných kontrakcí (MVC END) z 157,6 ± 109 na 290,1 ± 64,9 N (p < 0,01), úbytek maximální kontrakce po 20 minutách opakovaných kontrakcí se snížil z 51,8 ± 32,1 na 12,4 ± 5,0 % (p < 0,01). Po tréninku byly statisticky významné rozdíly mezi skupinami v VO2AT (p < 0,01), v pVO2 (p < 0,03) a v úbytku maximální svalové kontrakce (p < 0,01). Nalezli jsme trend k normalizaci průměrů svalových vláken I a II a poměru jejich zastoupení. Ventilační ekvivalent pro kysličník uhličitý VE/VCO2 při maximální tolerované zátěži koreloval významně se systémovou a plicní cévní rezistencí, s RQ, VO2AT, pVO2, s nejvyšší tolerovanou zátěží a s krevní hladinou prostaglandinu F. Závěr: Řízený tělesný trénink u nemocných s CHSS byl bezpečný, vedl k významnému zlepšení spiroergometrických ukazatelů, tolerance zátěže a svalové síly, po tréninku byl trend k normalizaci patologických změn v kosterním svalu. Na základě našich zkušeností i nálezů jiných autorů je vhodné trénink doporučit do léčby nemocných s CHSS.

        Klíčová slova: Chronické srdeční selhání - Funkční zdatnost - Trénink - Periferní mechanismy