Epidemie cerných neštovic byly v historii lidstva nezapomenutelnými katastrofami. Vetšímu rozšírení variolizace, neboli snaze chránit se ockováním pomocí hnisu od pacientu s cernými neštovicemi, bránily komplikace, které casto koncily jizvami nebo i smrtí. Nekolik osob se koncem 18. století pokoušelo vyrešit nežádoucí úcinky variolizace. Patril k nim Benjamin Jesty, který v roce 1774 imunizoval svou ženu a deti hnisem z kravských neštovic, ale to nijak nesnižuje zásluhy Edwarda Jennera, který metodu objevil nezávisle a vyzkoušel u 23 osob. Jenner publikoval novou metodu v roce 1798 a nazval ji vakcinací (z latinského slova vacca, cesky kráva). První pokus s vakcinací v Praze provedl dr. Karl Bauer. V roce 1801 bylo v ceských zemích ockováno 1910 osob a v roce 1802 již 8120 osob. K rozvoji ockování významne prispela zemská vláda. V Cechách bylo povinné ockování zavedeno roku 1812 a na šírení informací o vakcinaci se významne podílely krome lékaru i ucitelé, policie a církev. V dusledku ockování poklesla v Cechách úmrtnost na variolu ze 2174 na jeden milion obyvatel v letech 1777–1806 na 215 zemrelých na 1 milion obyvatel v letech 1807–1850. Zemská vláda se navíc pomocí pomerne prísných zákonu snažila financním i morálním postihem rodicu neockovaných detí rešit problém, se kterým se setkávají i dnešní pediatri, kdy se rada rodicu staví k ockování svých detí negativne

        Klíčová slova: variola, variolizace, vakcinace, ockování