Endotracheální intubace s následnou umělou plicní ventilací je jednak nezbytným a život zachraňujícím invazivním zákrokem v rámci intenzivní péče o cévní mozkové příhody, ale současně vypovídá o těžkém klinickém stavu nemocného. Názory na indikaci, časování a výběr nemocných s ischemickým iktem pro umělou plicní ventilaci nejsou jednotné. Autoři se snaží přispět k řešení těchto problémů a předkládají retrospektivní studii ventilovaných nemocných s ischemickým iktem hospitalizovaných na neurologické JIP v průběhu 4 let (2000–2003). Soubor tvoří 20 nemocných průměrného věku 68 let s ischemickým iktem v karotickém (8) či ve vertebrobazilárním (12) řečišti. Umělá plicní ventilace byla zahájena nejčastěji druhý den (průměr 30 hodin). Kompletní řízenou ventilaci vyžadoval stav 14 nemocných; u 6 nemocných jsme ponechali spontánní ventilaci s tlakovou podporou. Tracheostomie byla následně provedena v 18 případech. Třicetidenní mortalita byla 25 % a celková (po 3 měsících) 45 %. Dobrý výsledný stav (60 a více bodů dle indexu Barthelové) dosáhlo po 3 měsících všech 11 přežívajících nemocných (55 %). Na podkladě našich zkušeností je ventilační péče největším přínosem pro mladší nemocné s rozsáhlou ischemickou příhodou v karotickém řečišti (embolie z kardiálního zdroje); přínosem je také pro nemocné s ischemickým iktem ve vertebrobazilárním řečišti bez výraznější poruchy vědomí. Pro nemocné s těžkou poruchou vědomí nevede umělá plicní ventilace ke změně těžkého průběhu iktu (úmrtí či těžký výsledný deficit).

        Klíčová slova: ischemický iktus, intubace, umělá plicní ventilace, ventilační režimy