Souhrn:
Sepse představuje velmi důležitý infekční proces se systémovými projevy. Incidence sepse se kontinuálně
zvyšuje. Nepříznivé epidemiologické trendy odrážejí stárnutí populace, zvyšující se počet chronicky
nemocných i invazivitu moderní medicíny. Negativní vliv má rovněž rostoucí rezistence mikrobiálních
původců sepse. Pokroky v diagnostice a léčbě sepse, ke kterým v nedávné době došlo, příznivě
ovlivnily prognózu tohoto infekčního onemocnění pouze mírně. Tento fakt odráží zatím nedostatečnou
znalost patogeneze sepse. Významnou roli v rozvoji sepse hraje systémová zánětová odpověď, jenž může
mít autoagresivní projevy vedoucí k orgánovému selhání. Tuto reakci tlumí protizánětová odpověď, která
však při nadměrné aktivaci způsobuje imunosupresi a vyšší vnímavost k sekundárním infekcím či
zhoršuje likvidaci vyvolávajícího infekčního agens. Poznatky z experimentálních studií se zatím nepodařilo
v léčbě sepse ve větší míře uplatnit, zvláště z důvodu krátkého terapeutického okna nových imunoterapií.
Příkladem může být neúspěch klinických studií s blokádou TNF-α. Hledání nových klinicky
využitelných terapeutických cílů se proto v současné době soustřeďuje na patofyziologické mechanizmy,
které se aktivují až v delším časovém intervalu od primárního inzultu. Z doporučených léčiv, která ovlivňují
známé imunopatofyziologické mechanizmy, se v praxi částečně využívá imunomodulační účinek
kortikoidů a aktivovaného proteinu C.
Klíčová slova:
sepse, epidemiologie, etiologie, patogeneze.
|