V klinické praxi je nutno redukovat denní dávku inzulinu pridanou do all-in-one systému parenterální výzivy ve srovnání s denní dávkou aplikovanou intravenózne lineárním dávkovacem ve fyziologickém roztoku. Cílem práce je posoudit vliv nosného roztoku na biologickou dostupnost inzulinu, vyjádrenou hodnotou celkového inzulinu RIA metodou a sledování vlivu nosného roztoku na koncentraci inzulinu v case. Metodika: Provedli jsme 15 merení koncentrace celkového inzulinu ve fyziologickém roztoku aplikovaného lineárním dávkovacem (8j Actrapid HM + 20 ml fyziologického roztoku) v casových intervalech 1, 5, 10, 30, 60, 90 a 210 minut a l5 merení ve smesi all-in-one výzivy (8j Actrapid + 20 ml all-in-one roztoku) stejným zpusobem. Celkový inzulin byl meren pomocí radioimunoanalýzy (RIA). Výsledky byly statisticky hodnoceny párovým t-testem. Výsledky: Koncentrace inzulinu ve fyziologickém roztoku v 5. a 10. minute významne poklesla, pri dalších mereních se postupne vrátila na hodnoty zjištené v 1. minute. Prumerné hodnoty koncentrace inzulinu ve fyziologickém roztoku v daných casových intervalech byly 187,1 ± 31,3 mIU/l (46,9 ± 7,1 % teoreticky vypoctené koncentrace). Hladina inzulinu v roztoku all-in one se v case nemenila a dosahovala hodnot 292,5 ± 21,8 (73,2 ± 6,8 % teoreticky vypoctené koncentrace). Záver: Dostupnost inzulinu, podávaného lineárním dávkovacem v all-in-one roztoku je významne vyšší nez ve fyziologickém roztoku, rovnez stabilita inzulinu v case je vyšší. Rozdíl je pravdepodobne zpusoben nizší adsorpcí inzulinu na steny stríkacky a setu úcinkem aminokyselin ve smesi all-in-one.

        Klíčová slova: lineární dávkovac – inzulin – stabilita inzulinu – fyziologický roztok