Charakteristickým rysem většiny chronických onemocnění ledvin je progresivní průběh. O rychlosti úbytku renální funkce rozhoduje, kromě etiologie základního onemocnění, výše systémového (a glomerulárního) krevního tlaku a velikost proteinurie. Při uplatnění hemodynamických a nehemodynamických faktorů progrese hraje důležitou úlohu angiotenzin II. Inhibitory angiotenzin konvertujícího enzymu nebo antagonisté angiotenzinu II, srovnatelné s ostatními antihypertenzivy v kontrole krevního tlaku, mají výraznější renoprotektivní účinky jak u diabetických, tak u nediabetických nemocí ledvin. Nezbytným předpokladem účinné renoprotekce je dosažení cílového krevního tlaku - podle současných evropských i amerických doporučení hodnot < 130/80 mm Hg. Nejnižší riziko progrese chronických onemocnění ledvin je při systolickém krevním tlaku 110 - 120 mm Hg a proteinurii < 1 g/24 hod. Praktická realizace renoprotekce je obtížná zvláště u nemocných s ledvinovou nedostatečností, a to i přes použití kombinace inhibitorů angiotenzin konvertujícího enzymu či antagonistů angiotenzinu II s ostatními antihypertenzivy.

        Klíčová slova: Chronická onemocnění ledvin - Renoprotekce - Inhibitory angiotenzin konvertujícího enzymu - Antagonisté angiotenzinu II - Kalciové blokátory - Cílový krevní tlak