V první řadě je věnována pozornost pohledu Pierra Janeta na problematiku disociací, především na historické kořeny jeho konceptu. Z Janetových prací jsou citovány pasáže z děl jeho předchůdců, které on považuje za esenciální. Jde o historickou práci J. J. Moreau (de Tours) „O hašiši a mentálním odcizení“ z roku 1845, odkud pocházejí pojmy „mentální degradace“ a „fixních idejí“. Dále jde o anonymní práci z roku 1855, podepsanou „Hloupým Honzou“, ve které jsou brilantně zobrazeny základy disociativní teorie. Je citován Janetův kritický pohled na freudiánskou psychoanalýzu, ve kterém Janet popisuje, jak se Sigmund Freud zmocnil jeho myšlenek a konceptů, aniž by jej citoval. Dále jsou zmíněny postoje nizozemských terapeutů k neodisociativní Hilgardově teorii, především ke konceptu „skrytého pozorovatele“, jenž se dělí do tří skupin: akceptace, tolerance a odmítání. Je načrtnut rozdíl mezi koncepty vertikální a horizontální disociace. Též je věnována pozornost instrumentům na měření disociativních poruch v Nizozemsku: DES, SCID-D a především DIS-Q, což je dotazník vyvinutý a validizovaný v Nizozemsku a Flandrech.

        Klíčová slova: Pierre Janet, J. J. Moreau (de Tours), S. Freud, disociace, „skrytý pozorovatel“.