V posledních desetiletích došlo k výrazným změnám v klasifikaci lymfomů. Poslední klasifikace WHO z roku 2001 využívá pro diagnostiku kromě morfologie a imunohistologie také cytogenetiku a poznatky molekulární biologie. Klasifikace si všímá v řadě případů mechanismů vedoucích ke vzniku a rozvoji nádorového procesu. Autoři uvádějí některé odchylky imunofenotypu u chronické lymfocytové leukémie/ lymfomu z malých lymfocytů (chronic lymphocytic leukaemia/ small lymphocytic lymphoma - CLL/SLL), folikulárního lymfomu (follicular lymphoma – FL), lymfomu z buněk plášťové zóny (mantle cell lymphoma – MCL), difuzního velkobuněčného B lymfomu (diffuse large B-cell lymphoma – DLBCL) a anaplastického velkobuněčného lymfomu (anaplastic large cell lymphoma – ALCL), převážně v souvislosti s prognózou onemocnění. V současné době se ukazuje, že rozdíly v prognóze nejsou pouze mezi jednotlivými nozologickými jednotkami. Lze je nalézt i uvnitř těchto jednotek, např. CLL/SLL se dělí do dvou skupin podle mutačního statutu variabilního segmentu (VH) genu, který kóduje těžký řetězec imunoglobulinové molekuly. Případy s nemutovanými VH mají výrazně horší prognózu než nádory stejné morfologie, ale s mutovanými VH segmenty. Obdobné výsledky se objevují i u nemutovaných a mutovaných VH segmentů těžkých řetězců imunoglobulinového genu MCL. Pozornost se také obrací ke studiu onkogenních mechanismů a ke genům regulujícím apoptózu, např. genu p53 a rodině Bcl-2.

        Klíčová slova: ne-hodgkinské lymfomy – imunohistochemie – molekulární patologie – klasifikace