Spasticita patří k nejvýznamnějším problémům u nemocných s centrálními poruchami hybnosti. Spasticitu nemůžeme oddělovat od dalších příznaků centrální poruchou hybnosti - od příznaků motorických, přes poruchy kognitivní, poruchy praxe, zrakově prostorové orientace až po problém emoční, psychosociální apod. I při hodnocení a terapii spasticity v užším smyslu musíme brát do úvahy jednak fázicky podmíněnou spasticitu, rychlostně nepodmíněnou neurogenní spasticitu (rigiditu), změny viskoelastických vlastností myofasciálního komplexu danými hlavně alteracemi vazivových struktur. To vše je provázeno hypotonií některy"ch svalových skupin. Konkrétní svalová skupina může být hypotonická i hypertonická při různých pohybových úlohách a distribuce svalového tonu se pak může dramaticky lišit při testování ve statické situaci a při různých fázích konkrétní motorické aktivity. Proto je z praktického hlediska mnohem přínosnější hodnotit spasticitu v pojmech poruch motorického programu a jeho realizace, v pojmech poruch časoprostorového rozložení aktivace svalů a motorických jednotek. Při pohledu na činnost jednotlivého spastického svalu narážíme na rozpojení korelace mezi stupněm aktivace svalu a vývojem jeho napětí. S tím úzce souvisí posun biomechanické efektivity svalu mimo optimální rozmezí. Na jednotku síly je u spastického svalu vyšší EMG aktivita, navíc nevýhodně časoprostorově rozložená. Pokročilé metody moderní neurofyziologie a zejména multimodální analýzy pohybu přinášejí poněkud pozměněný pohled na fungování neuromuskulární komplexu za fyziologických podmínek i v patologii. Některé výsledky dobře ilustrují a potvrzují empirické zkušenosti z každodenní práce se spastickými pacienty. Jiné poznatky však zpochybňují zažité představy. Ukazuje se dále, že pojmy klasické analytické kineziologie jako svalové oslabení, hypertonus, hypotonus, hyperaktivita, hypoaktivita apod. mají, alespoň u spasticity, spornou výpovědní hodnotu. Svaly typicky považované za oslabené mohou svojí abnormální hyperaktivitou významně deformovat chůzový cyklus u spastického pacienta a naopak svaly pokládané za hyperaktivní mohou být v určitých fázích pohybu výrazně utlumeny. Ukazují se dva okruhy problémů a úkolů: Za prvé - klinická aplikace stále přibývajících faktů získaných moderními metodami analýz pohybu a integrace těchto poznatků s fyzioterapeutickou empirií. Za druhé - integrace analytického přístupu v kinezioterapii s pohledem celostním, orientovaným nejen ke konkrétní pohybové úloze, ale i ke konkrétním cílům rehabilitačního procesu.

        Klíčová slova: spasticita, kineziologie, neurofyziologie, fyzioterapie, rehabilitace