V posledních letech byly podstatně prohloubeny znalosti o patogenezi hypertenze a rozšířily se i možnosti medikamentózní terapie. Přesto není léčba hypertoniků uspokojivá, a to jak z hlediska účinnosti, tak pokud jde o záchyt pacientů. Navíc chybí definitivní průkaz korelace mezi snížením krevního tlaku a poklesem morbidity a mortality na koronární chorobu srdeční. Heterogenita vyšetřované populace, individuální variabilita krevního tlaku a pouhé číselné vymezení hranice mezi hypertenzí a normotenzí jsou zdrojem nejčastějších chyb při vyhodnocování a interpretaci výsledků velkých multicentrických studií, jež nelze přenášet na individuálního pacienta. V budoucnosti bude proto nutné vyloučit vliv kolísání tlaku tím, že bude registrován 24hodinový ambulantní krevní tlak přístroji s digitální registrací, že protokoly studií budou vypracovávány na základě klinických zkušeností a s ohledem na praxi, a to tak, aby jejich výsledky byly navzájem srovnatelné. Medikamentózní terapie hypertenze se nemá řídit primárně jen výškou krevního tlaku, nýbrž klinickým obrazem. Musí být zaměřena na etiologii onemocnění i rizikové faktory. Nejde totiž jen o zvýšení krevního tlaku, nýbrž o syndrom - komplexní metabolickou poruchu na buněčné bázi, geneticky podmíněnou, projevující se klinicky za spoluúčasti endogenních i zevních faktorů.

        Klíčová slova: arteriální hypertenze, ambulantní krevní tlak, variabilita TK, dippers/non-dippers, ultradiánní rytmy, klinické studie, medikamentózní léčba, bosentan, mivazerol.