Paleta antimykotik používaných k léčbě systémových mykóz je chudá. Nejstarším a dosud uznávaným „zlatým standardem“ je polyen amfotericin B (AmB), který má nejširší spektrum účinku, vykazuje nejméně rezistencí, avšak léčbu mohou provázet toxické projevy, zejména riziko nefrotoxicity. „Lipidové“ formy AmB (Abelcet, Amphocil, AmBisome) s pouze 20% rizikem nefrotoxicity tento problém částečně řeší, jejich širší použití však omezuje vysoká cena. Azolová skupina (ketokonazol, flukonazol, itrakonazol) dnes představuje nejšířeji používanou skupinu antimykotik, triazoly 3. generace (vorikonazol, posakonazol, ravukonazol) rozšiřují spektrum účinku se zaměřením zejména na aspergilové infekce. Perspektivou budou preparáty s jinou cílovou strukturou zásahu. Podle mechanizmu účinku jde o echinokandiny (inhibice syntézy b-glukanu), nikkomyciny (inhibitory syntézy chitinu), sordariny (selektivní inhibitory proteosyntézy), pradimiciny (lýza buněk vazbou na manoproteiny) a zvýšený nárůst rezistence by měly ovlivnit inhibitory efluxní pumpy (milbemycin). Ve všech těchto případech probíhají klinické studie, u některých již 3. fáze.

        Klíčová slova: amfotericin B, nystatin, azoly, flukonazol, ketokonazol, itrakonazol, vorzikonazol, ravukonaazol, posakonazol, echinokandiny, nikkomyciny, sordariny, pradimiciny, inhibitory efluxní pumpy.