Tekutinová resuscitace představuje základní prvek v léčbě cirkulačního selhání různé etiologie. Změny v mikrovaskulární propustnosti jsou charakteristickým rysem řady zánětlivých stavů jako například sepse, septického šoku, popálenin či syndromu akutní dechové tísně. Důsledkem narušené cévní propustnosti jsou ztráty plazmatických tekutin do intersticiálního prostoru, vedoucí k rozvoji hypovolémie a tkáňové hypoperfuze. Podávání velkých dávek tekutin je obvykle nezbytné k obnovení tkáňového nutričního krevního zásobení. Tato strategie však s sebou nese riziko vývoje intersticiálního otoku, který může ve svém důsledku nadále zhoršit distribuci tkáňové oxygenace. Článek shrnuje základní principy transvaskulární výměny tekutin, patofyziologii cévní propustnosti a diskutuje kontroverzní otázky optimální strategie tekutinové resuscitace, její cíle a volbu roztoku u stavů s abnormální cévní permeabilitou.

        Klíčová slova: tekutinová resuscitace, cévní propustnost, plicní otok, krystaloidy, koloidy, sepse, šok, ARDS, tkáňová perfuze.