Lézionální poškození mozku a míchy je velmi závažné a zpravidla nezvratné. I v příznivém případě existuje jen malá naděje na funkčně významnou úpravu léze.Neurony a glie se vyznačují minimální regenerací. Plasticita a adaptabilita sice představují velmi významné mechanizmy, které mohou přispět ke kompenzaci strukturálních i funkčních poruch NS, přesto u lézionálního postižení dochází k trvalému strukturálnímu i funkčnímu výpadku. Proto byla transplantace různých buněk včetně neuronů z fetálního mozku nebo geneticky upravených buněk navrhována jako slibný léčebný postup. Nezbytnou podmínkou však bylo jednoznačné ověření v pokusech na zvířatech a v kontrolovaných klinických studiích. S využitím se počítá u atroficko-degenerativních a cévních chorob NS, nádorů, úrazů, záchvatových onemocnění, zánětlivých a demyelinizačních chorob, u nichž má klíčový význam náhrada neuronů, glie a podpora regenerace. Největší pozornost je věnována transplantaci, k níž lze využít embryonální kmenové buňky, fetální neurální buňky, kmenové buňky kostní dřeně aplikované stereotakticky, hematogenně či intrathekálně. Na základě zkušeností s transplantací fetálních nervových buněk u 3 pacientů s Parkinsonovou nemocí a transplantace kostní dřeně u roztroušené sklerózy mozkomíšní (n 1) je poukázáno na bioetickou problematiku a přínos metody pro neurovědní obory a klinickou neurologii.

        Klíčová slova: bioetika, buněčná a genová léčba, nádory CNS, Parkinsonova nemoc, roztroušená skleróza.