Věkem podmíněná makulární degenerace (VPMD) je ve vyspělých zemích nejčastější příčinou ztráty centrální zrakové ostrosti u osob starších 60 let. Makulární rotace je v současné době progresivní metodou volby v léčbě exsudativní formy VPMD. Cílem tohoto chirurgického postupu je relokace neuroepitelu centrální oblasti sítnice na místo mimo hranice subfoveální léze. Na Oční klinice LF UK a FN v Plzni jsme od března do května 2001 operovali 3 oči 3nemocnýchpomocí sklerálníimbrikace, kterápatřímezi postupyoznačované jako „limitovaná translokace“. Dvě nemocné byly ženy, jeden muž, věkový průměr operovaných byl 62 roky, pozorovací doba 2 roky. Relokaci fovey jsme pooperačně pozorovali u všech 3 očí.U 2 očí pooperační průběh zkomplikovalo trakční odchlípení sítnice, které vzniklo 3 týdny po výkonu díky progredující proliferativní vitreoretionopatii (PVR). Obě oči s odchlípením sítnice jsme reoperovali. U obou jsme provedli re-pars plana vitrektomii, odstranění epiretinálních membrán, relaxační retinektomii a pomaximální mobilizaci sítnice jsme injikovali silikonový olej.U druhého nemocného pooperační průběh navíc komplikovala přechodná elevace nitroočního tlaku a radiální sítnicová řasa, která zasahovala od pooperačního valu až do makuly. Nepatrné zlepšení funkce jsme pozorovali pouze u první nemocné po následné operaci katarakty s implantací nitrooční čočky. U dalších dvou očí pooperační komplikace způsobily výrazný pokles centrální zrakové ostrosti při poslední kontrole, přestože sítnice zůstává přiložena. Makulární translokace je ve fázi vývojea její technikypodstupují dalšímodifikace. Riziko pooperačních komplikací s těžkým poškozením zrakové ostrosti odpovídá technické obtížnosti a rozsahu výkonu.

        Klíčová slova: věkem podmíněná makulární degenerace, makulární translokace