Souhrn: Problematika diferenciální diagnostiky epileptických a psychogenních neepileptických záchvatů představuje aktuální problém rozlišení záchvatů s převážně organickou etiologií a neepileptických záchvatů s dominující psychopatologickou etiologií. Vzhledem k tomu, že rostoucí evidence potvrzují disociativní mechanismus vzniku psychogenních neepileptických záchvatů, poskytuje studium disociativní psychopatologie cenné poznatky pro studium etiopatogeneze a diagnostiky těchto záchvatů. V této studii jsme vyšetřili celkem 21 pacientů s diagnózou epilepsie, z toho 8 mužů a 13 žen o průměrném věku 33 let, prostřednictvím pěti škál zaměřených na disociaci (psychickou a somatoformní), posttraumatickou stresovou poruchu, depresi a traumata z raného dětství (DES, SDQ- 20, IES, BDI-II a TSC-40). Možnosti diferenciální diagnostiky psychogenních neepileptických a epileptických záchvatů vycházející z diagnostiky disociativních poruch jsou opačné než je obvyklé v neurologické praxi. Zatímco v běžné neurologické praxi se nejčastěji dospívá k diagnóze psychogenního neepileptického záchvatu vyloučením epilepsie v důsledku EEG monitorování, je v tomto případě postup definován potvrzením psychogenního neepileptického záchvatu prostřednictvím pozitivního nálezu disociativní symptomatologie, což umožní dřívější zahájení potřebné terapie, čímž toto vyšetření tvoří významný doplněk obvyklých neurologických diagnostických postupů.

        Klíčová slova: epilepsie, psychogenní neepileptické záchvaty, disociativní poruchy, posttraumatická stresová porucha.