Autor uvádí nejdůležitější vývojové stupně, které předcházely soudobým standardním pracovním postupům k spolehlivému zajištění volné průchodnosti dýchacích cest v anesteziologii a při resuscitační péči. V 19. století byla hlavní metodou pro jejich zajištění tracheostomie, kanylace trachey a tamponáda nad vchodem do hrtanu před zahájením celkové anestezie a operace. Trendelenburg (1869) použil poprvé k utěsnění kanyly nafukovací těsnicí manžetu. MacEwen jako první zavedl do laryngu tracheální rourku ústy (1878). Jejich postup zdokonalil K. Maydl v Praze (1893). Magill a Rowbotham vypracovali ve 20. letech 20. století dobře využitelnou metodu endotracheální intubace při laryngoskopii a nazotracheální intubace poslepu. Guedel navrhl ve stejné době plně vyhovující tvar ústních a nosních vzduchovodů a společně s Watersem zavedli pryžovou manžetovou tracheální rourku. Macintosh v roce 1943 přispěl zásadně ke zlepšení techniky laryngoskopie před intubací trachey uvedením laryngoskopu se zahnutou lžící. Díky zavedení nitrožilní anestezie thiopentalem J. Lundym a R. Watersem v roce 1934 a svalových relaxancií H. Griffithem v roce 1942 bylo možno vypracovat v 50. letech minulého století dodnes plně vyhovující šetrný způsob úvodu do celkové anestezie s endotracheální intubací.

        Klíčová slova: laryngoskopie - intubace trachey - laryngoskop - thiopental - svalová relaxancia