Během let 1998-1999 jsme inhalaci oxidu dusnatého (NO) zkoušeli podávat u 23 nemocných s ARDS (13 v Plzni, 10 v Brně) s průměrným věkem 48 let (20 - 74 let). Hodnota oxygenačního indexu (OI = paO2/FiO2) před NO testem (10-20 ppm po dobu 30 minut) byla 100 ± 46 mmHg a celkem 11 nemocných (48 %) odpovědělo na podání NO signifikantním zvýšením OI (³ 20 %). "Responders" měli nižší APACHE II v době přijetí do intenzivní péče ve srovnání s "nonresponders" (16,9 ± 5,4 vs 26,3 ± 10,1; p < 0,05). SOFA skóre v den testu (8,9 ± 3,5 vs. 12,6 ± 3,7; p < 0,05) a měli významně vyšší přežití (6 z 11 nemocných) ve srovnání s "nonresponders" (1 z 12 nemocných) (p < 0,05). U "responders" jsme NO test prováděli dříve po přijetí do intenzivní péče (90 ± 71 versus 226 ± 210 hodin; p = 0,05) a po napojení na umělou plicní ventilaci (35 ± 47 vs 122 ± 95 hodin; p < 0,05). Nemocní s vyšším OI před podáním NO měli tendenci na NO pozitivně odpovědět (118 ± 57 mmHg u "responders" versus 83 ± 26 mmHg u "nonresponders"; p = 0,08). "Responders" se od "nonresponders" nelišili věkem, stupněm plicní hypertenze před podáním NO ani etiologií ARDS (primární vs sekundární). Po podání NO jsme nenašli žádnou korelaci mezi poklesem tlaků v plicnici a zlepšením oxygenace. Na základě našich výsledků soudíme, že inhalace NO je účinnější v časnější fázi onemocnění ARDS ještě před rozvojem kritické hypoxemie.

        Klíčová slova: oxid dusnatý - ARDS - respirační selhání - umělá plicní ventilace - intenzivní péče