Souhrn:
Antibakteriální chemoterapie prochází globální krizí. Devadesátá léta přinesla bezprecedentní rozšíření rezistence
hlavních bakteriálních patogenů na antibiotika, která se v různých částech světa uplatňuje s kolísající intenzitou
a šíří, od bezvýznamné až po hrozivou, závislou do značné míry na místním, regionálním či celostátním přístupu
k preskripci antibiotik. Výsledkem byly někde terapeuticky neřešitelné situace, všude však citelný, někdy až
prohibitivní vzestup nákladů na léčení, úměrný tomu, jak bylo třeba přecházet od základních antibiotik k rezervním.
Začalo se mluvit o nástupu postantibiotické éry. Soustředěné úsilí, zaměřené na racionalizaci preskripce a omezení
zbytečné preskripce antibiotik, na stanovení a dodržování antibiotické politiky i na vývoj nových přípravků antibak-
teriální chemoterapie bez zkřížené rezistence s dosud používanými, které se rozvinulo ve druhé polovině dekády,
nebezpečí nástupu postantibiotické éry prozatím odsunulo. Je uveden stručný popis nově zavedených chemoterape -
utik (linezolid, quinupristin/dalfopristin, nové chinolony a perspektivně i telithromycin) i přípravků, jejichž vývoj
pokročil natolik, že představují příslib v relativně krátkém časovém horizontu (daptomycin, glycylcykliny, orální
karbapenemy a trinemy). Je připojena i stručná zmínka o nových směrech výzkumu. Současně se ale zdůrazňuje
zásadní, trvalý a ničím nenahraditelný význam racionalizace preskripce antibiotik jako jediného způsobu, jak udržet
antibakteriální chemoterapii v dlouhodobém pohledu plně účinnou a obecně dostupnou.
Klíčová slova:
antibiotika, antibakteriální chemoterapie, zkřížená rezistence, patogenní mikroorganizmy.
|