Souhrn:
V patogenezi diabetes mellitus I. i II. typu se nepochybně uplatňuje více predispozičních genetických faktorů. Do
současné doby nejsou známy jeden nebo jenom několik konkrétních genů, jejichž odchylka by mohla onemocnění
vyvolat. Výjimkou je pouze relativně vzácný „Maturity Onset Diabetes of the Young“ (MODY), jenž je způsoben
mutací v jednom ze známých 6 genů. Proto se principy genové terapie zaměřují především na přípravu obnovitelných
zdrojů inzulín produkující tkáně, která by mohla být použita jako substituce zničených nebo selhávajících β-buněk
pankreatu. Současné experimentální přístupy zahrnují stimulaci embryonálních či dospělých kmenových buněk
k proliferaci a diferenciaci směrem k fenotypu β-buněk, indukci proliferace stávajících β-buněk, transdiferenciaci
neinzulárních buněk v glukózo-senzitivní inzulín produkující buňky a přípravu vhodné zvířecí tkáně pro xenotransplantaci.
Genetická manipulace může být také použita ke snížení allo i autoimunitní reakce (např. místní exprese
imunosupresivních cytokinů či ligand navozujících apoptózu aktivovaných Tly mfocytů, příprava zvířecích kmenů
postrádajících některé geny kódující vysoce imunogenní proteiny či produkující některé lidské imunosupresivní či
antikoagulační faktory). Mohou být také připraveny tzv. „superostrůvky“ se zvýšenou produkcí antiapoptotických
molekul či antioxidačních enzymů. Pro prevenci autoimunitního procesu při diabetu I. typu a možná i k navození
specifické tolerance vůči vybraným auto i alloantigenům se nyní také studuje možnost vakcinace pomocí fragmentů
DNA, které kódují specifické auto či alloantigeny. Genová trapie dává také naději pro léčbu cévních a neurologických
komplikací diabetu a pro ovlivnění inzulínové rezistence.
Klíčová slova:
genová terapie, diabetes mellitus, Langerhansovy ostrůvky, transplantace, kmenové buňky.
|