Cíl: Posoudit úspěšnost a bezpečnost přímé PCI (perkutánní koronární intervence) při léčbě diabetiků s akutním infarktem myokardu (AIM). Úvod: Diabetes mellitus (DM) u nemocných s AIM léčených fibrinolytickou léčbou je spojen s významně horší krátkodobou i dlouhodobou prognózou. O dlouhodobé prognóze diabetiků léčených přímou PCI existuje poměrně málo údajů. Metody: Retrospektivní analýza 67 diabetiků a 211 nediabetiků léčených přímou PCI od 1/1995 do 12/1999 na našem pracovišti a sledování po dobu 38 ± 12 měsíců. Výsledky: Základní charakteristiky obou skupin nemocných byly většinou srovnatelné. Nemocní s DM byli starší 62 vs. 59 (NS) let, častěji měli hypertenzi (50 % vs. 36 %, p = 0,05), méně často byli aktivní kuřáci (28 % vs. 48 %, p = 0,005), častěji měli kontraindikace trombolytické léčby (13,4 % vs. 5,7 %, p = 0,037) a častěji u nich byl při přijetí přítomen kardiogenní šok (16,4 % vs. 7,1 %, p = 0,023). Koronarografickým vyšetřením byla u diabetiků častěji zjištěna nemoc 3 tepen (34 % vs. 23 %, p = 0,07), méně často nemoc pouze jedné věnčité tepny (34 % vs. 49 %, p = 0,032). Ve skupině diabetiků bylo pozorováno delší prodlení od vzniku infarktu do přijetí na II. interní kliniku 240 vs. 180 minut a podobně byl delší také čas od vzniku AIM do rekanalizace infarktové tepny, tzv. ischemický čas 292 vs. 255 minut (medián). Angiografická úspěšnost přímé PCI byla v obou skupinách podobná. Průtoku TIMI 3 nebo TIMI 2 v infarktové tepně při reziduální stenóze menší než 50 % bylo dosaženo v 91,1 % u diabetiků a v 90,1 % u nediabetiků. Ve skupině diabetiků byl častěji dosažen průtok infarktovou tepnou pouze TIMI 2 (9 % vs. 2,4 %, p = 0,016), ale méně často byla nutná kardiopulmonální resuscitace pro maligní arytmie během PCI (0 vs. 4,3 %, p = 0,08). U diabetiků byl pozorován významně vyšší výskyt závažného krvácení, které vedlo k poklesu hemoglobinu v krevním obraze o více než 20 % (7,5 % vs. 1,4 %, p = 0,01). 30denní mortalita byla vyšší u diabetiků na hranici významnosti (11,9 % vs. 5,2 %, p = 0,057), v případě nemocných bez kardiogenního šoku se mortalita lišila nevýznamně (4,5 % vs. 2,4 %, p = 0,36). Mortalita nemocných, kteří přežili akutní fázi, se během dlouhodobého sledování u diabetiků a nediabetiků lišila nevýznamně (11,9 % vs. 8,5 %, p = 0,43). V celkové mortalitě během sledování byl pozorován trend k vyšší mortalitě diabetiků (13,2 % vs. 22,3 %, p = 0,07), výskyt nefatálního infarktu byl vyšší ve skupině nemocných s diabetem (13,4 % vs. 6,2 %, p = 0,05). Závěry: Přímá PCI dosahuje u diabetiků stejné úspěšnosti při otevření infarktové tepny jako u nediabetiků. U 9 % diabetiků v našem souboru bylo však dosaženo pouze průtoku TIMI 2. Podle studií GUSTO je průtok TIMI 2 spojen s vyšší mortalitou než průtok TIMI 3 a je proto možné, že nižší průtok infarktovou tepnou dosažený ve skupině diabetiků byl jednou z příčin vyšší krátkodobé i dlouhodobé mortality. Hlavním důvodem vyšší mortality diabetiků v našem souboru je však výrazně vyšší zastoupení nemocných s kardiogenním šokem. Navíc průměrný ischemický čas je ve skupině diabetiků již za hranicí 4 hodin, za níž výrazně klesá možný benefit z reperfuzní léčby. Nález vyšší četnosti krvácivých komplikací u diabetiků, patrně souvisí s nižší elasticitou arteriální stěny při diabetické angiopatii.

        Klíčová slova: Akutní infarkt myokardu - Diabetes mellitus - Přímá koronární angioplastika