Syndrom opsoklonus-myoklonus je raritní, akutně až subakutně se rozvíjející neurologické postižení. Manifestuje se v dětském i dospělém věku rychlými, mimovolními, nekonjugovanými očními pohyby (opsoklonem), myoklonickými záškuby končetin a trupu v kombinaci s další symptomatikou (zejména ataxií, tremorem, dysartrií a psychickými poruchami). Může být projevem nádorového onemocnění, vznikat na infekčním podkladě nebo v menšině případů být idiopatickým. Patogeneze není uspokojivě vysvětlena, ale nesporná je spoluúčast imunitních dějů. Jako ilustrativní případ uvádíme 31letou ženu s nevýznamnou rodinnou a osobní anamnézou. První příznaky onemocnění se objevily při vyklízení zatopeného domu po povodních, a to desetidenní celkovou slabostí, nauzeou a vomitem bez doprovodu febrilií. K těmto obtížím se přidalo kymácení hlavy a nestabilita při chůzi. V objektivním nálezu byl přítomen opsoklonus, dysartrie, myoklonické záškuby horních i dolních končetin klidově-statického rázu, více vpravo. Vsedě byly pozorovatelné záškuby celého těla s maximem v oblasti šíje. V mozkomíšním moku byla nalezena mírná cytoproteinová asociace. Pouze v séru byly nalezeny protilátky proti coxsackie viru typu B3. Při prvním vyšetření zjištěna pozitivita IgM borreliových protilátek, další vyšetření ji však již neprokázaly.Pacientka byla přeléčena kombinací antibiotik a kortikoidů. Výraznou symptomatickou úlevu od myoklonu přinesl klonazepam. Během tří měsíců došlo k výraznému ústupu obtíží a léčbu bylo možno postupně vysadit.

        Klíčová slova: syndrom opsoklonus-myoklonus, neuronální autoprotilátky