Činnost srdce je v základu dána funkcí převodního systému srdečního. Výsledek funkce pacemakerových buněk je pod stálým vlivem dvou prakticky antagonistických nervových systémů (sympatického a parasympatického), které jsou schopny svými účinky změnit jak sílu srdečního stahu, tak frekvenci srdečních stahů, dále pak ovlivňují práh podráždění a mohou změnit rychlost síňokomorového převodu. Zatímco ovlivnění stažlivosti je dáno otevřením, respektive uzavíráním kalciových kanálů, srdeční frekvence se mění na základě ovlivnění kanálů kaliových. Rychlost vedení je dána trváním akčního potenciálu a velikosti maximální negativity potenciálu pacemakerových buněk (nesprávně označované jako „klidové napětí“). Práh podráždění pak závisí na velikosti maximální negativity potenciálu. Během několika posledních let se pohled na expresi recepčních struktur mediátorů autonomního nervstva značně změnil, takže se v současné době uvádí, že adrenergní receptory jsou reprezentovány podtypy a1, b1 a b2. Exprese podtypu b3, známého svou funkcí v tukové tkáni, je zatím sporná, podobně problematická se zdá také existence dalšího, čtvrtého typu b-adrenergních receptorů, pravděpodobného b4. Mimo to konec minulého století přinesl i korekci původní představy o expresi jediného podtypu muskurinových acetylcholinových receptorů (M2) v srdeční tkáni. Funkční koreláty těchto pozorování jsou též předmětem našeho přehledu.

        Klíčová slova: srdce, sympatikus, parasympatikus, receptory muskarinové, receptory adrenergní.