Epidermální bariéra je sice základní podmínkou pozemského života, ale naše vědomosti o ní jsou poměrně kusé. Zejména funkční podíl vody v rohové vrstvě není dostatečně osvětlen. Ještě donedávna byla rohová a zrnitá vrstva považována za „mrtvou“ část epidermis. Ve skutečnosti je to část velmi aktivní, dokonce secernující. Její rigidní anhydrotické prostředí, složité intercelulární prostory a lipidové dvojvrstvy z lamelárních tělísek jsou základem obranného valu organizmu jak proti úniku vlastních iontů, tak i proti nepřátelskému zevnímu prostředí. Zejména stabilizující funkce ceramidů a urey je důležitá. Ukazuje se to např. při atopii, kdy porušená bariéra aktivuje Langerhansovy buňky a dendritické makrofágy a cestou kalciových signálů indukuje produkci řady cytokinů v rohovějících buňkách epidermis. Tak startuje kaskáda zánětlivé reakce s tvorbou patologických fenotypů T-buněk a s ní i apoptóza. Porucha epidermální bariéry je též podstatnou součástí procesu fyziologického stárnutí kůže.

        Klíčová slova: epidermální bariéra, lipidové dvojvrstvy, ceramidy, dendritické buňky, lamelární tělíska, urea, atopie.