Molekulární diagnostika (záchyt a detekce nukleových kyselin pomocí molekulárně genetických metod) nachází stále větší uplatnění v klinické diagnostice nemoci. Mimo již dlouhou dobu používané genetické metody detekce dědičných defektů se nejnověji uplatňuje i při detekci patogenních mikroorganizmů. Její nasazení rozšířilo diagnostické možnosti detekce patogenů v případech, kdy klasické metody neposkytují dostatečně spolehlivé či rychlé výsledky, a je stále více využívána odborníky z neurologie, otorinolaryngologie, ortopedie, kardiochirurgie či kožními a transplantačními specialisty. Jako každý nový přístup i molekulární diagnostika vyvolává rozporuplné reakce. Na jedné straně stojí její zastánci s tendencí ji mnohdy až nekriticky přeceňovat, na druhé straně skeptici, kteří ji, bohužel mnohdy z neznalosti, nedůvěřují. V následujícím přehledu se proto pokusíme nezaujatě na základě literárních údajů i vlastních více jak pětiletých zkušeností s jejím klinickým nasazením zhodnotit její přednosti a nedostatky z hlediska možného využití odbornými i praktickými lékaři.

        Klíčová slova: molekulární diagnostika, mikrobiologická diagnostika, hybridizace, amplifikace, polymerázová řetězová reakce.