Východisko. Zvýšená permeabilita glomerulární kapilární stěny souvisí u adriamycinové nefropatie pravděpo- dobně se stimulací produkce volných radikálů a snad také s neenzymatickou tvorbou izoprostanů, která je indukována oxidačním stresem. Inhibitory ACE snižují proteinurii pravděpodobně zejména snížením glomerulárního tlaku a zvýšením permselektivity glomerulární kapilární stěny. Tyto účinky mohou být vedle snížené tvorby angiotenzinu II zčásti zprostředkovány inhibicí degradace kininů. V současné době není jasné, zda nově dostupní antagonisté angiotenzinu II mají srovnatelný antiproteinurický a renoprotektivní účinek jako inhibitory ACE. Metody a výsledky. Srovnávali jsme proto vliv inhibitoru ACE (enalaprilu, podávaného v dávce 0,4 mg/kg t. hm. intraperitoneálně denně po dobu 3 týdnů) a antagonisty angiotenzinu II (losartanu, podávaného v dávce 2 mg/kg t. hm. stejným způsobem) na experimentální nefrotický syndrom indukovaný u laboratorních potkanů jednorázovým podáním adriamycinu (5 mg/kg t. hm. do femorální žíly). Abychom se pokusili objasnit potenciální rozdíly v účincích těchto dvou léků, měřili jsme rovněž celkový malondialdehyd v krvi a močovou exkreci některých eikosanoidů a jejich metabolitů (TxB2, 6-keto-PGF1alfa, bicyklo-PGE2 a 8-izoprostanu). Proteinurie stoupla 3 týdny po podání adriamycinu z 0,18 ± 0,01 na 0,44 ± 0,14 g/mmol kreatininu, p < 0,01. Tomuto vzestupu nebylo možno zabránit losartanem (vzestup z 0,18 ± 0,04 na 0,50 ± 0,11 g/mmol kreatininu, p < 0,05), u zvířat léčených enalaprilem jsme pozorovali trend k menšímu vzestupu proteinurie než u zvířat neléče- ných (vzestup z 0,20 ± 0,10 jen na 0,32 ± 0,08 g/mmol kreatininu, p < 0,05). U zvířat léčených enalaprilem rovněž nedošlo k vzestupu sérového cholesterolu. Losartan (1,27 ± 0,13 vs 1,91 ± 0,30 mmol/l, p < 0,05) i enalapril (0,93 ± 0,06 mmol/l, p < 0,001) blokovaly podobným způsobem adriamycinem indukovaný vzestup celkového malondi- aldehydu (MDA) v séru, močová exkrece 8-izoprostanu však byla u nefrotických zvířat léčených losartanem ve srovnání s kontrolami zvýšena. Vyšší močová exkrece bicyklo-PGE2 u zvířat léčených enalaprilem (4,32 ± 0,62 vs 1,66 ± 0,81 ng/mmol kreatininu, p < 0,01) může být snadno částečně mediována kininy. Proteinurie pozitivně korelovala s močovou exkrecí 8-izoprostanu (p < 0,01). Proteinuričtí potkani měli také signifikantně vyšší močovou exkreci 8-izoprostanu ve srovnání s potkany, jejichž proteinurie významně nestoupla (44,8 ± 7,1 vs 26,7 ± 3,4 ng/mmol kreatininu, p < 0,05). Závěry. Nefrotický syndrom u adriamycinové nefropatie může souviset se zvýšenou produkcí metabolitů eikosa- noidů (8-izoprostanu) vznikajících neenzymaticky působením volných radikálů. Hemodynamické parametry (glo- merulární tlak) jsou zřejmě v tomto modelu nefrotického syndromu méně důležité. Mírný antiproteinurický účinek enalaprilu v tomto modelu nefrotického syndromu však ukazuje, že enalaprilem indukovaná inhibice degradace kininů může k redukci proteinurie přispívat.

        Klíčová slova: losartan, enalapril, adriamycinová nefropatie, malondialdehyd, lipoperoxidace, eikosanoidy, izoprostany.