Článek se zabývá různými formami agitovanosti a delirií, k nimž je psychiatr volán na nepsychiatrických pracovištích. Neklid plyne z nárůstu vyššího průměrného věku populace, jak v nemocnicích, tak v ústavech sociální péče, a z přibývání duševních chorob vyššího věku v rámci komorbidit. Vysvětluje úlohu konzultativní psychiatrie a roli psychosomatické medicíny. Zabývá se historickým pohledem a forenzními hledisky na opatření, kterými byl a je neklid řešen v našich podmínkách i v některých zemích EU. Zamýšlí se nad důstojností postiženého člověka, především stárnoucího, zda je, nejvhodnějším řešením medicinalizace problému a jak by se k němu mohlo přistupovat jinak.

        Klíčová slova: agitovanost, delirium, nepsychiatrická pracoviště, ústavy sociální péče, psychosomatická medicína.