Trvalá kardiostimulace od svého vzniku v roce 1958 do konce sedmdesátých let minulého století přestavovala život zachraňující výkony zejména u nemocných s pokročilou síňokomorovou blokádou. Technika implantace se měnila od komplikovaných thorakotomických výkonů až k endovazálnímu přístupu implantace. Výraznou změnu představovalo zavedení fyziologické AV sekvenční síňokomorové stimulace. Akutní hemodynamické studie, dokumentující pozitivní efekt síňového příspěvku, byly následovány řadou prací, které analyzovaly vliv různých stimulačních režimů na celkovou i kardiovaskulární mortalitu a morbiditu. Lze konstatovat, že v současné době na úrovni medicíny důkazů se ukázalo, že fyziologická stimulace je jednoznačně indikována u nemocných s vyjádřenou sinusovou bradykardií a AV blokádou vyššího stupně. Pro pacienty s izolovanou poruchou sinusového uzlu s dostatečnou síňokomorovou převodní kapacitou je pak ideálním řešením síňová stimulace. Dalším předmětem výzkumu je ovlivnění výskytu fibrilace síní trvalou kardiostimulací včetně užití preventivních algoritmů. Tato problematika není dosud spolehlivě a jednoznačně vyřešena. Mimo klasické indikace pro bradyarytmie je v současné době již uznávaná a zavedená biventrikulární stimulace z primárně hemodynamických příčin u nemocných s pokročilým srdečním selháním a evidencí o komorové dyssychronii.

        Klíčová slova: Kardiostimulace - Fibrilace síní - Komplikace