Antifosfolipidové protilátky (APLA) představují velmi heterogenní skupiny protilátek, které mohou různě významně ovlivňovat pochody na odlišných úrovních koagulační kaskády analogicky tomu, jak se na různých místech krevního srážení uplatňují fosfolipidové povrchy. Výsledkem tohoto působení bývá zpravidla určitý stupeň trombofilie. Klinický syndrom provázející pozitivitu APLA, tedy antifosfolipidový syndrom, byl definován klinickými a laboratorními příznaky. Tento klinický syndrom může být primární, tedy při vyloučení jiného onemocnění, které může indukovat tvorbu protilátek, nebo sekundární, nejčastěji v rámci systémového onemocnění pojiva. APLA můžeme dělit dle detekce na lupus antikoagulant a antikardiolipinové protilátky. Jako lupus antikoagulant byly definovány takové protilátky, které mají schopnost in vitro inhibovat a prodlužovat jeden nebo více na fosfolipidových površích závislé koagulační pochody. Antikardiolipinové protilátky jsou protilátky detekované ELISA metodou, kdy použitým antigenem je kardiolipin. Poznatky ukazují, že některé APLA jsou namířeny proti proteinům vázaným na fosfolipidových površích. K hlavním kofaktorovým proteinům řadíme
2-GPI a protrombin. APLA jsou se svojí heterogenní specifitou namířeny proti negativně nabitým fosfolipidům nebo proti na fosfolipidové povrchy navázaným proteinům a mají významnou patofyziologickou roli v rozvoji antifosfolipidového syndromu.

        Klíčová slova: Lupus antikoagulant - Antikardiolipinové protilátky - Trombofilní stav