Východisko. Byl zpracován soubor 25 pacientů z 21 rodin s deficitem lyzozomální sfingomyelinázy (acid sphingomyelinase, ASM), diagnostikovaných v průběhu 301et. Metody a výsledky. Diagnóza byla stanovena nálezem příznačného typu střádání sfingomyelinu v histiocytech dřeně kostní a dalších biopticky a postmortálně vyšetřených tkáních (přítomnost tekutých krystalků sfingomyelinu ve střádacích lyzozomech) a průkazem deficitu lyzozomální sfingomyelinázy. Spektrum klinických projevů studovaných pacientů přesahovalo svou šíří dosud publikované série deficitu sfingomyelinázy. Ve skupině pacientů (n=13), odpovídajících formálně typu A (klinicky výrazné neuroviscerálnf postižení) byl pozorován rozptyl rychlosti progrese od fulminantních těžkých forem, odpovídajících klasické infantilní variantě s úmrtím od 5 do 45 měsíců (n=5), až po protrahované formy (n=8) s úmrtím od konce prvého až do čtvrtého decenia. Dva žijící pacienti dosáhli 22 a 411et. Ve skupině s dominantním viscerálním postižením (n=12) bylo možno rozlišit tři podskupiny. Podskupinu s chronickým čistě viscerálním průběhem, odpovídající klasickému B fenotypu (n=4), podskupinu, u které bylo navíc přítomno laboratorně prokazatelné převážně subklinické neurologické postižení (n=4) a neobvyklou podskupinu pacientů (n=4), u které dominovalo akutní až subakutní fatální viscerálnf postižení bez neuronálního postižení (lx) nebo jen s postižením diskrétním (3x). Závěr. Studium souboru našich pacientů odkrylo pozoruhodnou variabilitu klinických projevů deficitu lyzozomální sfingomyelinázy. Ta byla dána jednak variabilitou v intenzitě střádacího procesu v obou základních tkáňových oddílech (viscerálním a neuronálním) a v nezávislosti v intenzitě jejich postižení na straně druhé. Popsaná fenotypová pestrost výrazně přesahuje doposud známé fenotypové varianty této jedné z nejdéle známých lyzozomálnfch enzymopatií.

        Klíčová slova: Niemannova-Pickova nemoc, deficit kyselé sfingomyelinázy, variabilita fenotypu.