Akutní dechové selhání je charakterizováno arteriální hypoxemií, která vyžaduje kyslíkovou a ventilační léčbu. Terapeutická strategie se zaměřuje na zvládnutí onemocnění samotného, např. sepse, úrazu ap., a na růùzné metodiky umělé plicní ventilace, náhrady tekutin, enterální a parenterální výživu. V posledních letech přicházejí v úvahu metody polohování jako je přerušovaná pronační poloha anebo kontinuální axiální rotační terapie, které již byly úspěšně zavedeny do klinické praxe a mají za cíl snížit ohrožení nebo poškození nemocného nebezpečím, které bývá spojeno s používáním přístrojem vedené umělé ventilace. Dále je cílem zlepšit výměnu dýchacích plynů. Pro racionální a prospěšné využití těchto nových technik v léčbě kriticky nemocného je ovšem předpokladem podrobná znalost patofyziologie akutního dechového selhání. Jsou popsány výhody i nevýhody těchto technik včetně komplikací i prospěchu. Kinetická terapie by měla být zahájena včas, jakmile je možné začít s léčbou pacienta se závažným selháním dýchání. Přesto existují pro racionální použití kinetické terapie určité podmínky a zásady, které umožní stanovit přesná rozhodnutí pro tuto doplňkovou léčbu i její volbu a které přirozeně závisí na individuálním stavu nemocného a na zkušenosti lékařského i ošetřovatelského personálu.

        Klíčová slova: akutní dechová nedostatečnost - kinetická terapie - pronaèní polohování - kontinuální axiální rotace