Cíl studie: Cílem práce je navrhnout praktický přístup v měření srdečního výdeje při kombinovanémpoužití echokardiografie a termodiluce u různých chlopenních vad. Typ studie: Prospektivní observační studie. Název pracoviště: 20lůžkové oddělení intenzivní péče KAR FNKV. Materiál a metody: Do studie bylo primárně zařazeno 27 pacientů bez přítomnosti závažné aortální vady.U všech byl dvakrát simultánně měřen CO transezofageální echokardiografií (TEE) a plicnicovým katétrem (PAC). Výsledky: Měření kontinuálním dopplerem byla provedena ve výtokovém traktu levé komory (LVOT). CO byl kalkulován násobením velocity-time integral (VTI) s plochou aortálního ústí (AVA) a srdeční frekvencí. Simultánní PAC měření byla provedena průměrováním tří 10ml bolusů ledového krystaloidu. Rozdíly mezi metodami vyjádřené jako mean ± 2 SD byly: 0,5 ± 1,1 l/min v první skupině pacientů (n = 8) bez přítomné trikuspidální regurgitace (TR), nebo s prvním stupněm TR, r = 0,96. Průměrný rozdíl 0,8 ± 2,0 l/min byl nalezen ve druhé podskupině (n = 9) s druhým stupněm TR, r = 0,92. Rozdíl byl 1,9 ± 2,3 l/min ve třetí skupině (n = 10) s třetím stupněm TR, r = 0,69. Pouze ve třetí skupině byl statistický bias rozdílný od nuly (T = 6,83, p < 0,0001). Závěr: Pokud při oběhové nestabilitě odhalí echokardiografické vyšetření přítomnost závažné aortální vady, je stanovení CO v LVOT nepřínosné. Při nepřítomnosti závažné TR potom volíme invazivní měření termodilucí. Naopak při nálezu 3. stupně TR považujeme bolusovou termodiluci za nepřesnou a zavádějící, neboť dochází k podcenění skutečného CO. V této situaci je echokardiografie přesnější metodou pro stanovení CO než termodiluce.

        Klíčová slova: trikuspidální regurgitace – srdeční výdej – echokardiografie – dopplerovská ultrasonografie – plicnicový katétr – termodiluce