Diabetes mellitus (DM) při chronické pankreatitidě (ChP) je považován za unikátní klinickou a metabolickou jednotku. V porovnání s DM 1. typu se vyznačuje řadou odlišných vlastností: labilitou se střídáním vysokých a nízkých glykémií, častějším výskytem hypoglykemických epizod a minimálním výskytem ketoacidózy. Potřeba aplikovaného inzulinu je pro zajištění srovnatelné upokojivé kompenzace cukrovky s diabetiky 1. typu významně nižší a citlivost periferních tkání na endogenní i exogenně dodávaný inzulin je významně vyšší. Tyto klinické odchylnosti jsou následek sice snížené, ale vždy zachovalé inzulinové sekrece, snížené produkce glukagonu, poruch zevně sekretorické funkce slinivky břišní, ale také alkoholismu nebo nedostatečného a nepravidelného příjmu potravy nemocnými. DM sekundárně vznikající při ChP je provázen chronickými, mikroangiopatickými a neuropatickými komplikacemi obdobně ostatním typům DM. Léčebně je z nefarmakologických opatření na prvním místě vyloučení alkoholu, dostatečná a adekvátní nutrice a současná léčba poruchy exokrinní sekrece. Farmakologickou léčbou je léčba inzulinem! Jde o substituční léčbu při inzulinové deficienci. Dávky inzulinu musí být voleny velmi opatrně pro nebezpečí hypoglykémií. Nejčastější příčinou diabetes mellitus sekundárně vznikajícího při pankreatických chorobách je v Evropě alkoholická chronická pankreatitida, v tropických zemích a Indii nealkoholická tropická kalcifikující pankreatitida (TCP).

        Klíčová slova: Chronická pankreatitida - Sekundární diabetes mellitus