Vědecký pokrok v devatenáctém a dvacátém století vedl k objevu inzulinu, základního terapeutického prostředku pro léčbu diabetes mellitus 1. typu na počátku dvacátých let, k zavádění derivátů sulfonylurey a biguanidů v padesátých a šedesátých letech. Objev principu radioimunoeseje na konci padesátých let umožnil studovat sekreci inzulinu a přesnější porozumění patogenezi diabetu 1. a 2. typu. Porozumění inzulinové rezistenci umožnilo zavedení euglykemického hyperinzulinového clampu na konci let sedmdesátých. Inzulinová rezistence byla uvedena do kontextu metabolického syndromu X. Inzulin je podáván na přelomu tisíciletí subkutánně injekcemi, inzulinovými dávkovači a inzulinovými pumpami, experimentálně pak také intraperitoneálně a inhalačně. V devadesátých letech se objevily v praxi terapie diabetu 1. typu ultrakrátkodobá a konečně také dlouhodobá analoga inzulinu. Pro diabetes mellitus 2. typu byly zavedeny inhibitory a-amylázy a jako zcela nová skupina perorálních antidiabetik thiazolidindiony. Objevila se možnost 24hodinového monitorování glykémie pomocí subkutánně zavedeného senzoru glukózy. Konec století je také charakterizován pokusy podávat růstové faktory v terapii nezprůchodnitelných cévních uzávěrů u syndromu diabetické nohy. U myší a krys se zdařila transformace duktální buňky exokrinního pankreatu na buňku Langerhansových ostrůvků. Další pokrok v diabetologii bude dán, tak jako jinde v medicíně, především pokroky v buněčné a molekulární biologii a genetice, dále pokrokem v mikroelektronice a v nových materiálech. Významný je důraz na komunitní chápání této nemoci a na důslednou primární prevenci diabetu a sekundární prevenci jeho komplikací.

        Klíčová slova: Diabetes mellitus - Inzulin - Perorální antidiabetika - Medicínský pokrok