Delirium je v současnosti nejčastější formou akutní poruchy duševního stavu a chování, která se vyskytuje prakticky ve všech medicínských oborech a ve všech typech lůžkových zařízení, zejména těch s vyšším podílem nemocných vyššího věku (geriatrie) či závažně nemocných (jednotky intenzivní péče). V blízké budoucnosti lze očekávat narůst incidence deliria (v souvislosti se stárnutím populace a zvýšením podílu závažně až kriticky nemocných). Jsou známy nejčastější vyvolávající příčiny (může jí být prakticky každé závažné somatické onemocnění, operace, úraz, vliv farmak či abstinence, ale i primární mozková léze) i hlavní rizikové faktory deliria, kterými jsou zejména vyšší věk a preexistující demence. Zbývá však objasnit detailní etiopatogenezi mozkové dysfunkce, specifické rizikové faktory tzv. septické encefalopatie u kriticky nemocných a u primárních mozkových postižení (zejména význam lokalizace fokálních mozkových lézí). Tento syndrom je v současnosti poddiagnostikovaný; nerozpoznané zůstávají asi 2/3 případů deliria, zejména tzv. hypoaktivní typ. Použití validovaných testů zaměřených specificky na screening zvyšuje významně záchyt deliria. Diagnostika u nemocných na jednotkách intenzivní péče, často farmakologicky sedovaných a neschopných verbální komunikace, vyžaduje specifické testy. Multifaktoriální preventivně-léčebná opatření mají pravděpodobně pozitivní vliv na výskyt a tíži deliria. Objasnění etiopatogeneze deliria však může přinést účinnější postupy, vedoucí k minimalizaci následků deliria, kterými jsou zvýšení mortality, zhoršení kognitivní a funkční úpravy, institucionalizace nemocných a zvýšené ekonomické náklady na jejich péči. Delirium je závažný multidisciplinární neurologicko-psychiatrický problém, který představuje výzvu pro oba obory srovnatelnou významem s problematikou demence.

        Klíčová slova: delirium, rizikové faktory, kriticky nemocní, septická encefalopatie