Studie vztahu lékáren a drogerií v prvních letech samostatného Československa (1918 – 1928) Sporů mezi lékárníky a kondicinujícími obratně využil ke svému rozkvětu drogistický stav. V roce 1780 byl poprvé povolen drogistům prodej přírodních drog a živnostenský řád z roku 1856 (později novelizovaný) přiznal možnost výroby, přípravy a prodeje jedů a léčivých látek, pokud nebyly vyhrazeny jen lékárníkům i pro drogisty (§ 15 odst. 14 říšského zákona). Mezi prvními zakladateli drogerií byli magistři farmacie, kteří si nemohli zřídit vlastní lékárnu, ať už pro nedostatek finančních prostředků či rekurzy ze strany kolegů. Drogerie nemusely mít povinné prostorové vybavení ani zařízení, nepodléhaly pravidelným vizitacím a měly menší režii, a tím i nižší ceny. Rozdíl si vyrovnávali na typicky drogistickém artiklu. Magistři povznesli úroveň drogistů téměř na úroveň organizování lékárenství (grémia, rajonizace, dvouletá odborná škola, výrobní a nákupní družstva). Kolem roku 1925 však se stali magistři pro drogisty vetřelci, kteří je připravují o možnou existenci a ti se zasazovali o neuznávání farmaceutického studia jako aprobace pro obchodní drogistickou živnost a snažili se o omezení prodeje kosmetiky a dietetik v lékárnách. Sami však bez ostychu expedovali a připravovali léky na lékařské a veterinární předpisy, i když to bylo protipráv- ní. Později se snažili o legalizaci tohoto stavu v souvislosti s projednáváním reformy lékárenského zákona. Při svých protestech neměli však farmaceuti účinné zastání ani u lékárnického grémia, ministerstva všeobecného zdravotnictví a tělesné výchovy či obchodní komory. Nekoncepční řešení této problematiky ze strany státu a nedůslednost a nejednotnost mezi samotnými farmaceuty přispěly k prohloubení problémů mezi lékárníky a drogisty. Lékárníci se bohužel často zaměřili na nepodstatné záležitosti a zanedbali hlavní problémy svého stavu.

        Klíčová slova: va: lékárny – drogerie – medicinální drogerie