Základem hemodynamické podpory u stavů oběhového selhání s vazodilatací, nejčastěji septického šoku, je objemová resuscitace a podávání inotropik. Pokud je tato intervence nedostatečná, podáváme následně nebo často paralelně pro udržení dostatečného perfuzního tlaku látky, které zvyšují vazokonstrikci. Pro tyto účely se jako standardní léčba používá noradrenalin nebo další katecholaminy s alfa-adrenergním účinkem. Jejich dávka se podle potřeby zvyšuje. U části pacientů nelze navzdory vysokým dávkám katecholaminů dosáhnout cílových hemodynamických parametrů vůbec. V těchto případech hovoříme o šoku rezistentním na podání katecholaminů. Vzhledem k významným nežádoucím účinkům vysokých dávek katecholaminů existuje klinická potřeba alternativních vazopresorů. Vazopresin, resp. arginin vazopresin antidiuretický hormon, má za fyziologických podmínek minimální vliv na tonus cév. Při hypovolémii jsou jeho koncentrace zvýšené a má významný podíl na udržení arteriálního tlaku pomocí vazokonstrikce. Naproti tomu u sepse jsou hladiny vazopresinu velmi nízké a v klinickém obraze dominuje vazodilatace. Zároveň byla u septického šoku zjištěna zvýšená citlivost na podání vazopresinu. Uvažuje se dokonce o deficitu endogenního vazopresinu u těžké sepse. V současnosti existuje několik pilotních klinických studií s podáváním vazopresinu u septického šoku, které ukazují příznivý účinek jeho substituce na hemodynamické parametry. V této souvislosti nebyly u relativně nízkých substitučních dávek prokázány nežádoucí účinky na perfuzi a funkci jednotlivých orgánů. V našich podmínkách dostupný terlipressin (N-glycolyl-8-lysin-vazopresin) je derivát vazopresinu s prodlouženým účinkem. Standardně se používá k léčbě komplikací portální hypertenze v intermitentním dávkování. Terlipressin při podání na zvířecím modelu sepse má podobně příznivé účinky jako vazopresin. Bylo zjištěno, že velmi vysoké dávky terlipressinu mají stejně jako vazopresin potenciálně nežádoucí účinky na plicní oběh a další. Do současnosti byly publikovány pouze kazuistické zkušenosti s podáním nízkých dávek terlipressinu u septického šoku rezistentního na katecholaminy, které naznačily podobný účinek jako u vazopresinu. U šokových stavů s deficitem endogenního vazopresinu, které jsou rezistentní na podávání vysokých dávek katecholaminů, je podávání vazopresinu a jeho analogů novou perspektivou léčby. Tuto možnost je třeba ověřit z hlediska morbidity a mortality na dostatečně velkých studiích. Zvýšené opatrnosti je třeba dbát u pacientů v sepsi s preexistujícím obliterujícím onemocněním cév, především aterosklerózy.

        Klíčová slova: šok, sepse, vazopresin, oxid dusnatý, terlipressin, terapie.