Chrom byl dlouhá léta znám jako prvek způsobující alergické reakce a mající i neurotoxické a karcinogenní účinky. Takto působí zejména chrom šestimocný. Již více než čtyři desetiletí je známo, že trojmocný chrom je esenciální biogenní prvek, který má vztah k sacharidovému a lipidovému metabolizmu. Teprve v posledních letech se však podařilo vysvětlit tuto funkci chromu na molekulární úrovni. Po vstřebání je chrom transportován k buňkám nejspíše vázán na plazmatickou bílkovinu transferin. Inzulín iniciuje vstup chromu do buněk, kde se váže na oligopeptid apochromodulin. Ten se čtyřmi molekulami Cr(III) vytváří aktivní chromodulin, který se uplatňuje při amplifikaci signálního účinku inzulínu. Po vazbě na inzulínový receptor, aktivovaný vazbou inzulínu, řádově zvyšuje aktivitu tyrosinkinázy, která je součástí intracelulární části inzulínového receptoru. U osob s deficitem chromu zlepšuje jeho suplementace glukózovou toleranci a některé parametry lipidovéhometabolizmu. Suplementace je indikována u osob s porušenou tolerancí glukózy v preklinickém i manifestním stadiu diabetu 2. typu, kdy byly prokázány zvýšené ztráty chromu do moči; jeho nedostatek se může podílet na inzulínové rezistenci a hyperlipidémii těchto nemocných. Chrom je podáván nejčastěji ve formě organických sloučenin: extraktu z kvasnic či Cr(III) pikolinátu. Pikolinát chromitý však při vstupu do buňky může být redukován na sloučeniny Cr(II) a ty pak cestou Fentonovy reakce katalyzují vznik volného hydroxylového radikálu.

        Klíčová slova: chrom, chromodulin, diabetes mellitus, inzulín, inzulínová rezistence.