Východisko. Difuzní velkobuněčné B lymfomy tvoří heterogenní skupinu lymfomů, která zahrnuje různé nádory odlišující se původem,morfologickým obrazema klinickým chováním. Difuzní velkobuněčné Blymfomy jsou nověji členěny do dvou velkých, prognosticky relevantních podskupin s odlišnou genovou expresí. Zatím však nebyly detegovány klíčové geny, jejichž vyšetření by umožnilo tyto lymfomy typizovat v běžné diagnostické praxi. Cílem práce bylo sledovat genetické změny a expresi několika genů zúčastněných na onkogenezi velkobuněčných lymfomů. Metody a výsledky. V práci jsme analyzovali soubor 31 nemocných s difuzními velkobuněčnými B lymfomy, u kterých jsme měli k dispozici základní klinická data včetně sledování v průběhu nemoci. V imunohistochemickém vyšetření jsme použili panel protilátek proti CD20, CD79a, BCL-2, CD10, Ki-67 a TP53. Metodou FISH jsme vyšetřovali translokaci t(14;18) a zlom v oblasti genu BCL6 (3q27) signalizující translokace t(3;?) s variabilními translokačními partnery. Metodou PCR jsme vyšetřovali translokaci t(14;18) a klonální přestavbu těžkého řetězce imunoglobulinu a lehkého řetězce kappa. Závěry. Exprese BCL-2 proteinu souvisela s klinicky nepříznivým průběhemchoroby. Exprese ostatních vyšetřených markerů s klinickým chováním nádorů nekorelovala jednoznačně. Nádory, které měly histogenetickou souvislost s folikulárním lymfomem (kompozitní nádory tvořené velkobuněčným difuzním a folikulárním lymfomem) měly v souboru zřetelně vyšší mortalitu než nádory vzniklé de novo. S nepříznivým průběhem choroby souvisely rovněž vyšší hodnoty Mezinárodního prognostického indexu (IPI).

        Klíčová slova: difuzní velkobuněčný B lymfom, exprese proteinů, klonalita, translokace, prognóza, BCL-2.