Výskyt malignit u dlouhodobě dialyzovaných nemocných je vyšší než u jiných osob. Problematika malignit a dialyzačního léčení je zde zpracována z několika hledisek: A. Malignity mohou způsobit selhání ledvin (nádory močového ústrojí, von Hippel-Lindauova chorobu, Wilmsův nádor, mnohočetný myelom, nádory s útlakem močových cest). B. Léčení malignit může vyústit do renálního selhání (nefrektomie, akutní rozpad nádorových buněk při chemoterapii, postiradiační fibróza, přímé toxické postižení). C. Dialyzovaní nemocní mají zvýšené riziko vzniku zhoubného onemocnění, zejména močového ústrojí, ale též faryngu a laryngu, štítné žlázy a dalších. Roli hrají: základní příčina ledvinného selhání (analgetická a Balkánská nefropatie, nefropatie z čínských bylin aj.), změněné metabolické prostředí s retencí potenciálních karcinogenů, nedostatek selenu a jiných látek, získané cysty ledvin, porušená imunita, pokles diurézy (snížený „wash-effect“) a snad vliv vlastní dialýzy (ftaláty, etylenoxid, nitrosaminy aj.) atd. D. Zvláštnosti diagnostiky malignit u nemocných v dialyzačním léčení. Je zmíněn sporný význam tzv. nádorových markerů. Aktivní pátrání po malignitách se má soustředit na močový systém, u ostatních je třeba zvážit individuální rizikový profil nemocných. E. Metod náhrady funkce ledvin lze využít při léčení nádorových chorob – léčení syndromu rozpadu nádorových buněk a hyperkalcémie dialýzou, odstraňování paraproteinů u myelomu plazmaferézou, využití postupů peritoneální dialýzy v aplikaci chemoterapie. F. Maligní onemocnění – dialyzační léčení – etické problémy. Ukončení dialyzačního léčení u progredujících malignit spojených s utrpením by mělo vycházet ze souhlasu informovaného nemocného, se zajištěním maximální paliativní terapie včetně eventuální paliativní ultrafiltrace při sklonu k plicnímu edému.

        Klíčová slova: selhání ledvin, dialýza, maligní onemocnění.