Hned na začátku je třeba říci, že je to kniha dobrá a že přichází právě včas – tedy ve shodě se slovy brooklynského Shality, jak jsou napsána v introdukci knihy. Aby té chvály nebylo příliš, nelze zcela souhlasit s údajem, že oba editoři jsou dobře známé autority v oboru vitiliga a „hypmelanotických“ syndromů. Vynechané „o“ není chyba recenzenta, nýbrž sazeče a šéfredaktora. Bohužel, takových vynechávek je v knize hojnost a postihují dokonce i jména autorů v seznamu literárních citací (Bosa místo Bos, Pawelwk atd). Když už je zmínka o negativních jevech společenských, pak rušivým momentem je ponechávání českého spolueditora až na konci výčtu autorů kapitoly s předsunutým „a“. Možná to souvisí s naším domácím, velmi zakořeněným přístupem k vědě: Bohemica non leguntur. V celé knize totiž není jediná citace českého autora, ačkoliv lze předpokládat, že minimálně jeden z editorů česky umí slušně a druhý aspoň trochu. V úvodu editoři optimisticky naznačují, že jsme v období skvělých léčebných možností, jak jsou v knize vytýčené. Po přečtení celé knihy však má čtenář spíše dojem, že o vitiligu a jeho patogenezi zdaleka nevíme dost, a jedinými optimisty v celé knize jsou chirurgové . To však přináší sebou mentalita oboru i chirurgů samotných. Editorům se nepodařilo usměrnit všech 78 spoluautorů ve 48 kapitolách, aby každou svojí část nezačínali od starých Egypťanů. Tak se zejména v první části knihy – ale i později – čtenář dovídá stále stejnou historii vitiliga a chvíli trvá, nežli se dopracuje k samé podstatě nové kapitoly. Hned na 65. stránce začíná nejlepší kapitola knihy z péra bradfordské Karin Schallreuterové, která zachycuje velmi přehledně současný stav vědomostí nejen na molekulární úrovni (thioredoxin reduktáza a p53), ale zřetelně vysvětluje genetické problémy a vztah vitiliga ke kožní neoplazii. Seznam literatury je vyčerpávající a aktuální. Škoda, že se do 9. patogenetické kapitoly nepodařilo získat haplotypový údaj české populace do tabulky 2, když spoluautorka kapitoly je z Čech – přitom je bez komentáře ponechán tvar „Aplotypes“ nebo zavádějící „induce by“ na straně 131 v 36 řádku Picardovy kapitoly 10. Pohled korejských autorů ve 13. kapitole ponechává stranou velikou pohyblivost a stěhovací vlastnosti Langerhansových dendritických buněk, které ve své epidermální lokalitě jsou nezralé. Pro průměrného dermatologa je objevné spojení hypacuse a vitiliga, zejména v pregnantním vysvětlení rodiny Tostiů a spoluautorů. Ve druhé části knihy jsou pojednány jednak terapeutické metody včetně metod alternativních, jednak diferenciální diagnózy vitiliga.Velmi chvályhodná je zmínka o snížení QoL – kvality života, které vitiligo a jemu podobné stavy přinášejí. Také www adresy jsou dokladem komplexního pojetí této knihy. Na závěr je třeba znovu opakovat, že se navzdory všem nepříliš významným výtkám, podařilo editorům dodat dermatologické obci vyčerpávající přehled o současném stavu „vitiliginózních“ vědomostí a zato budou nepochybně na onom světě odměněni/-y.

        Klíčová slova: