Východisko. V letech 1992–2001 bylo na pracovišti autorů primárně operováno 109 pacientů s atrézií jícnu a/nebo tracheoezofageální píštělí. Primární anastomóza byla provedena u 68 (62,4 %) novorozenců, u 7 (6,4 %) byla provedena náhrada jícnu žaludkem transponovaným do hrudníku. U 34 (31,2 %) pacientů byla plánována odložená anastomóza. Metody a výsledky. Celková mortalita je 20,2 % (22 dětí). Nejčastější příčinou úmrtí (55,5 %) byly sepse a/nebo pneumonie. Faktory, které nejvýrazněji zvyšují riziko úmrtí v našem souboru, jsou porodní hmotnost pod 2000 g, srdeční anomálie a vícečetné anomálie. Ve skupině s velkou vzdáleností pahýlů je úmrtnost téměř dvojnásobná (29,4 %) oproti skupině s normální vzdáleností pahýlů (16 %). Závažné přidružené anomálie mělo 55 (50,4 %) novorozenců, z toho 19 (17,4 %) srdeční vady, 16 (14,7 %) více než jednu přidruženou anomálii. Z chirurgických komplikací byla nejčastější dehiscence anastomózy u 13 (11,9%), celkově byly nejčastější septické komplikace u 66 (60,5 %) dětí. Gastroezofageální refluxse projevil u 30,3 %pacientů, fundoplikace byla indikována u 16 (14,7 %). Incidence striktur byla 15,6 %. Závěry. Z analýzy výsledků vyplývá, že možná cesta ke snížení mortality zahrnuje strategie zaměřené na zlepšení léčby přidružených anomálií a prevenci septických komplikací. V úvahu přichází též častější snaha o provedení primární anastomózy i u dětí s méně příznivou prognózou. Takové řešení by mohlo zkrátit dobu invazivní léčby, snížit riziko opakovaných aspirací, a tím i infekčních komplikací.

        Klíčová slova: atrézie jícnu, vrozené vývojové vady, gastroezofageální reflux, mortalita.